Tradice znamená zvyk, obyčej, něco, co se jako dobré a životodárné osvědčilo, něco, co stojí za zopakování, neboť to přineslo všeobecný prospěch a blaho. Tradice může být desetiletá, padesátiletá, stoletá, ale většinou máme tradicí na mysli velkou starobylost a dávnověkost, něco, co je pro lidské bytí základní a podstatné. Takto starobylá je i schopnost člověka použít oheň a vykouzlit z obilného zrna pečivo. Důvodem tohoto počínání, stejně jako důvodem kuchařiny vůbec, byla lepší stravitelnost obilovin, a tak všechny dnes známé způsoby, jak z obilné mouky péct, nejsou vlastně ničím jiným, než originálními nápady lidského ducha, jak pozvednout, načechrat či vylehčit to houževnaté, „neandrtálské těsto“.

 Ačkoliv víme, že již ve starém Egyptě se peklo na třicet druhů pečiva včetně cukroví, a stejně tak i ve staré Indii, Číně, u starých Řeků, Římanů a dalších starověkých národů, těžko dnes zjistíme, kdy a kde přišli na techniku kypření těsta kvasem, kde a kdy s pomocí kvasinek, koho napadlo využít našlehaný bílek, koho tukovou emulzi a koho vodní bubliny při odpálení těsta, nebo bubliny vzduchu při jeho opakovaném překládání, ale jedno je jisté. Každý nápad, dovedený poctivým bádáním až do konečného stavu funkční pekařské technologie, se šířil jako vítr a v oblastech, kde se tradičně hodně peklo, se běžně užívaly všechny dnes známé pekařské a cukrářské technologie.

 Avšak až to ostatní, doplňky všeho druhu přidávané do pečiva pro jeho bohatost či typickou chuť, různé náplně, ozdobné krémy a polevy, jimiž se sladkosti zdobily a vyvažovaly, a v neposlední řadě i samotný tvar pečiva, jakožto symbol a spojnice mezi světem vnitřním a vnějším je teprve tím, co tradiční pečivo dělá skutečně tradičním. Tvarovat, zdobit či obohacovat věci právě tak a ne jinak, vždy úzce souviselo s myšlením každé jedné pospolitosti. My, Slované, jsme odjakživa milovali oslavy. Život našich předků se pohyboval od svátku ke svátku a naše myšlení bylo plné symbolů a alegorií. Na Slovensku, v Polsku, ale především v Čechách a na Moravě měl každý kraj svou studnici typických tvarů a chutí pečiva, jež umně rezonovala jak s přirozeným prostředím a životními podmínkami, tak s tradičním myšlením a cítěním jeho obyvatel. Původní život zakotvený do kraje už sice dávno odvál čas, ale tradiční pečivo, které od prvního perníku skrze středověké cechy nakonec vykvetlo do podoby skutečného pekařského a cukrářského mistrovství, tu jako tenká nitka, spojující nás s vlastní minulostí, zatím pořád ještě zůstává. Nezáleží na tom, že má dnes již zcela jiný, moderní kabát, jeho podstata je stále tatáž. A to, zda nám a našim hostům přinese skutečné občerstvení - radost, zklidnění, pohodu a dobrou náladu - záleží na tom, zda jsme navzdory modernímu stylu dnešního života s to se této podstatě znovu otevřít a znovu s ní navázat zdravý, harmonický vztah.

 Koláč pak už nikdy nebude jen tak nějaké kolečko upečeného těsta. Na každé oslavě vás jeho tvar znovu a znovu přivede k oné semknutosti našeho rodu, s níž se člověk dokázal postarat o divoké zrno, aby mu dalo úrodu a zabezpečilo jeho přežití, k síle a píli, s níž zúrodnil plané úhory a nehostinné kraje, k víře a trpělivosti, s níž čekal na každou kapku vláhy a každý paprsek slunce, a té ryzí a hluboké úctě k zemi i nebi, s níž sklízel a ukládal zralou úrodu do svých sýpek a sklepů, a s níž v kole s ostatními tančil a oslavoval vše, co se na zdaru jeho práce podílelo. A budete vědět, že když pak tvaroval, plnil a zdobil svůj koláč, jeho ruce vedly vzpomínky uložené v každé buňce jeho těla, jenž se na poli den co den pro ten koláč trmácelo. A jednou vstanete, a zasadíte strom.

 Teď víte, co je to tradice. Vaše síla zasadit strom.